Už dlouho všichni můžeme slyšet nebo číst o tom, jak se našemu státu po ekonomické stránce nedaří. Vládnoucí politici se to sice snaží bagatelizovat nebo zaobalovat do prázdných slov, aby to vypadalo líbivěji, což ale ani trochu panující situaci nevylepšuje, a opoziční politici to právem hlasitě kritizují, jako by zapomněli, že i oni mají skoro bez výjimky pořádný kus pověstného másla na hlavě. Ale to vlastně nic neznamená. Dluh státu roste a je stále hrozivější, ale ti nahoře navzdory tomu dál utrácejí. Jak je to možné? Docela jednoduše. Jménem státu si půjčují další a další peníze. Někdy od bank, někdy od jiných zemí, od různých investorů a také od nás, svých občanů, v podobě státních dluhopisů a dalších podobných rádoby cenných papírů.

A co děláme my lidé? I my nejednou nevystačíme s penězi, které máme, které jsme si vydělali. A není divu, že to tedy řešíme vlastně podobně jako výše zmíněný stát. Když nemáme peníze, někdy si je také půjčíme. Pokud tedy máme od koho si půjčit. Protože má Česká republika vlastně řádově deset a půl milionu nás ručitelů, kteří to za ni splácejí a i nadále budou muset splácet, zatímco my stejně kvalitní záruku nabídnout nemůžeme.

Takže si v této zemi půjčuje kdekdo. A někdy i krajně neuváženě, ne-li přímo hloupě. Přičemž mne a jistě nejen mne napadá logická otázka. Jak tohle jenom skončí? A hned si na tuto otázku i odpovídám, protože to vím. Ten, kdo si půjčuje s rozumem a následně řádně splácí, může ještě dopadnout dobře. Ale ten, kdo si počíná v případě půjček hloupě až šíleně, skončí špatně. Třeba i v nezvladatelných dluzích a bankrotu. Což my lidé víme. A proto se snažíme půjčovat si tak, abychom to zvládli. A totéž bychom měli požadovat i po politicích. Protože státní dluh je i náš dluh. Což si ale zdánlivě neuvědomujeme. A necháváme se tak často rádi korumpovat vládami na dluh!